Vážení příznivci rallye Dakar a týmu BDP,

ozývám se vám ze San Miguelu du Tucumán, kam jsme dorazili po dnešním dlouhém dni. Jestli se nepletu, tak to se svými více než 800 kilometry byl den s druhou nejdelší celkovou porcí kilometrů na letošním Dakaru.

Ráno jsme vyrazili z rozpálené Resistencie do více než 400 km dlouhé spojovačky. V takovýchto případech Albert neřídí, o to jsme se podělili s Charlym. Už samotný příjezd na start speciálky dával tušit, o čem to bude: vedro k zalknutí a všudypřítomný prach.

Vyrazili jsme po hliněných cestách plných fesh feshe (to je velmi jemný prach o konzistenci cementu) v trnité vegetaci, kde se prach držel a nerozfoukal. Takže zejména na začátku etapy, než se nám podařilo předjet několik kamionů, jsme místy doslova neviděli na krok. Pak už to bylo lepší, nicméně prachem jsme se krmili až do cíle… Takovou lekci nám uštědřilo centrální Chaco. Já sám jsem byl zvědavý, jak to tu vypadá, protože jsem o Chacu četl, že právě sem mezi válkami odešla početná komunita lidí z tehdejšího Československa. Dost často to byli druhorození synové ze statků, kteří se o sebe museli postarat sami. Někdo jim řekl: „… v Argentině si můžeš zabrat půdy, kolik chceš…“ To bylo pro chasníky z Hané jistě velké lákadlo, ovšem když přišli sem do Chaka, zjistili, že si sice mohou zabrat půdy, kolik chtějí, ale v případě vyprahlé prašné a kamenité pustiny, jim to moc k ničemu není. Zpravidla všechny peníze dali za lodní lístek sem, takže se vrátit už nemohli… Konec konců, přečtěte si o tom sami ve skvělé knížce pánů Hanzelky a Zikmunda Velké vody Iguazů (tuším, že tak se ta kniha jmenuje).

V roce 2009, když jsme sem na Dakar do jižní Ameriky přijeli poprvé, byli jsme pozvaní na českou ambasádu v Buenos Aires. Říkali nám tam, že tehdejší osadnící neuvěřitelně zkusili a dodneška hodně drží při sobě. Prý všem našim politikům, kteří ambasádu navštívili a jejich příběhy slyšeli, tekly slzy po tvářích…

Nám dnes slzy po tvářích sice netekly, ale byli jsme opravdu rádi, když jsme uviděli žluté a pak červené terče oznamující konec etapy. Alberta dnešní speciálka stála určitě hodně sil, ale nepolevil, jel skvěle. Teď už je v péči našeho fyzioterapeuta Miloše (šamana). Tatra je zase v péči mechaniků – momentálně ji jeli umýt, ale kromě vyfoukání filtrů a chladičů (a samozřejmě celkové pečlivé kontroly), snad nebude třeba opravovat nic.

Zítra začneme šplhat do hor, kde s budeme ve výškách nad 3500 metrů (nejvýše až 4800) pohybovat následující týden. Děkujme za podporu. Přeji Vám krásná den

Mira Martinec